Naším revírem je Oldřichov, naše tempo je setří.

Psí život s Ájou

26.04.12 Novinky naší rodinky

Dlouho jsme s Arinkou stránky neaktualizovaly, takže to napravujeme, protože poslední dobou se toho u nás děje nějak moc, ale začneme pěkně popořádku…

1)Mezinárodní výstava v Českých Budějovicích

31.března 2012 jsme se spolu s mamkou a Arinkou vydaly velmi brzy ráno do Obříství k Monice, která nás vlastně už v zimě doslova „ukecala“ abychom na výstavu společně vyrazily. Po „naskládání“ všech třech psů a čtyř lidí do Moničina auta jsme vyrazily směr Budějovice. Musím říct, že mi většinu jízdy připadala jindy velká Oktávka na tolik lidí a psů docela malá a to jsem seděla vpředu. Myslím, že moje maminka sedíc vzadu měla stejný názor, neboť Arince se v kufru s Terráškem a Alwinem nelíbilo a přeskočila na sedačku k mojí a Moničině mamce na klín. Nicméně jsme cestování přežili všichni včetně psisek.
Rozhodčím byl tentokrát Ing. F. Šonka, který je zároveň poradce chovu gordonsetrů. Musím říct, že to byla pohodová výstava, na výsledku mi zas až tak nezáleželo. Výstavní úspěch už jsme si užily minulý rok v Litoměřicích a tak jsem nic ohromujícího nečekala. To jsem se ale ovšem pořádně spletla… Do kruhu ve třídě otevřené s Arinkou nastoupila ještě Bora z Karhaňáku. Obrovské překvapení a dojetí z výsledku na sebe nenechalo dlouho čekat, Arince byla udělena známka Výborná 1 a titul CAC ! Musím říct, že to byl krásný pocit. Ten den snad už víc veselejší být nemohl, ale pak se stalo něco, čemu bych nikdy nevěřila. Já s Arinkou, Monika s Alwinem a Hanka s Elli jsme nastoupili do soutěže o nejlepší chovatelskou skupinu a vyhráli první místo! Moje maminka brečela dojetím a já se jí nedivím, bylo to nezapomenutelný a náramný.
Jako slušně vychovaná musím a chci poděkovat:
1.Děkuju Arince, že život s ní stojí za to
2.Děkuju mojí mamince, že je vždycky při mně a za to, že je při mně, jsem já vždycky při ní, takže jsme vždycky při sobě :-)
3.Děkuju Monice, že na nás „zbylo“ pro nás to nejskvělejší štěňátko z vrhu A chovatelské stanice z Wenytry


2)Fibie, naše nová členka rodiny

Musím přiznat, že když jí mamka 26.března přivezla tak jsem se dojetím málem rozbrečela. Takovej malej špunt se ke mně tulil, od Arinky zkoušela pít mlíčko. Úžasně roztomilá a hodná holčička to byla. Ano, dobře jste si všimli minulého času, po pár hodinách totiž bylo po hodňoučkém chování a z naší andělské Fibie se vyklubal čertík a drzá holka, která si jen tak nenechá nic líbit. Občas s Arinkou neskutečně trpíme, ani nevím jestli víc Ari nebo já. Každopádně Ari je téměř pořád okousávána, pošťuchována, vybízena ke hře. O výměně misek při krmení nemluvě. Fíbinka totiž zjistila, že u Viki jí tolik věcí neprojde, zato Ari má pro Fíbinku větší pochopení a tak vydrží i to, že jí Fíbinka doslova skáče po hlavě. Ovšem někdy to Fibie přežene a to je pak i Arinka drsoň. Když už Fibie neví kudy kam a Arinčino ohrazení se je velké, tak si lehne na záda, ukáže bříško a kříčí: „Arinko já jsem miminko, já za nic nemůžu“ a přihodí k tomu nevinný pohled.
Občas přemýšlím, že ti angličtí setři jsou asi bláznivější než hodní gordonsetři. Po dlouhých úvahách a vzpomínáních zatím stále tvrdím, že Fibie je zlobivější, akčnější a hlavně hlučnější než bylo jakékoliv štěňátko u nás v rodině. A že jich bylo ! Ta naše malá holka štěká, kouše a je děsně drzá, uf. :-)
Mám kvůli Fíbce dlahu na palci pravé ruky a doufám, že se mi kloub co nejrychleji zahojí, protože palec člověk potřebuje téměř ke všem činnostem a o bolesti ani nemluvím, tak nějak jsem si zvykla. Hezky jsem si postěžovala a celá rodina mi po přečtení bude samozřejmě tvrdit, že si za úraz můžu já sama nikoliv Fíbinka. Chybami se člověk učí a už Fíbku nebudu při práci se dřevem lovit odkudkoliv, respektive už nikdy nebudu ukládat dřevo a vůbec se budu vyhýbat manuálním pracím u kterých mohou vzniknout úrazy :-)

3)Viki

Příchodem Fíbinky se v našem domečku zase všechno rozesmálo i když byly chvíle, kdy nám do smíchu moc nebylo a všichni jsme „bojovali“ o Vikinčin život. I když jí bude už 12 let, tak já vždycky budu ta, co jí bude chtít život prodloužit, netvrdím, že za každou cenu, ale pokud to bude možné (pan veterinář nám řekl, že teď to možné je), tak budu dělat všechno pro to, aby to dobře dopadlo. Někdo mě za to může odsuzovat a mít jiný názor, ale já to takhle cítím. Vím, že se může stát cokoliv, ale pořád doufám, že Viki tady s námi pár měsíců a nejlépe let bude dál žít, smát se a běhat. Častokrát jí do ouška šeptám: „Viki vydrž, ještě není čas na to, zabalit to a odejít, ještě ne…“.


Koncem týdne se já a Arinka chystáme na kynologický kurz do Peruce, takže až se vrátíme dáme vědět co se dělo.

Mějte se co nejvíce setrovsky. Ája s Arinkou


PS: Mimochodem, dneska ráno jsem nevěřila vlastním očím, Fíbinka spala v posteli přitisknutá k Viki. Obě dvě holky vypadaly spokojeně. Že by si Fíbinka už i zotavovující se Vikinku z operace omotala kolem packy?

Neuvěřitelný psisko, ta nám všem ještě ukáže :-)




jít zpět

Pátek, 29. březen 2024

správa webu