Naším revírem je Oldřichov, naše tempo je setří.

Co na to Fibie

24.04.14 Velikonoce

Hurá, jaro je tady, je čas na to, aby si naše maminka vzala dovolenou a uklidila celý dům a aby na to nebyla sama, slíbily jsme s Arinkou, že pomůžeme jak jen to bude možné. Ale protože se nám zdálo, že nás je málo, tak jsme pozvali ještě Toníka.

Toník je anglický setr a jeho páníci odjeli na dovolenou a tak si Toník vybral, že bude svojí dovolenou trávit u nás. Chápejte bylo by dost blbý napsat, že jsme Toníka hlídaly, spíš by se hodilo, že jsme ho zkazily :-) Toník totiž není jen tak nenormální setr jako my, on je vychovaný, tichý a poslušný. Tss.

První dva dny dovolené maminka s páníčkem potahovali naše nejoblíbenější, opravdu hodně stará a pohodlná křesla a dávali pozor, abychom nešlápli na nějakou sponku, no pořád jsme byli všichni tři posíláni do ložnice, ale my jsme chtěli být a byli ve středu dění a s těmi křesly pomáhat. Teda Toníkovi občas hráblo a byl schopný několik hodin v kuse pozorovat na zahrádce slepičky, dodnes si neumím vysvětlit proč byl jimi tak fascinován. Maminka se s námi docela nalítala, ale všude píšou, že chůze po schodech je zdravá. Nevím jak ostatní psiska, ale my to máme doma zařízený tak, že když chceme být doma jsme doma a když si usmyslíme, že chceme být na zahrádce, tak někomu z rodiny „řekneme“ a on nám jde dolů po schodech otevřít dveře, abychom mohly ven. Občas se nám stane, že chceme ven, ale po pár minutách zjišťujeme, že sluníčko za oknem hřálo víc než venku a chceme zase domů. Máme domluvu, že buď Arinka zaštěká a tím zase „někoho“ přivolá, aby nám otevřel nebo já začnu hrabat na dveře – většinou za to dostanu vynadáno, takže spíš používáme Arinčino volání, ale když nefunguje štěkot, tak není problém trochánku vchodové dveře poškrábat – to jako přivolání funguje skoro vždycky :-) Teda né abyste si mysleli, že jsme ťulpasové a neumíme si otevřít dveře, to my samozřejmě umíme, problém je v tom, že vchodové dveře jsou na kouli nikoliv na kliku.

Ale vraťme se zase k úklidu. Přišlo na řadu mytí oken, to mě teda moc nebavilo, zato venku na procházce jsme se všichni docela nasmáli, když se v našem revíru ztratil pán a ptal se naší maminky na cestu, přičemž jí oslovil madam. Mamince to zalichotilo a byla přesvědčena o tom, že s Toníkem u nohy jí to moc sluší, on totiž zběsile nelítá jako my, ale způsobně chodí po cestě. Ach jo! Tajné přání naší maminky je, abychom byly s Arinkou klidné setří dámy, ale to si teda ještě nějaký ten rok musí počkat. Jestli se tedy vůbec někdy dočká. Někdy toho Toníka fakt nechápu.

Po týdnu příprav a úklidu byl náš domov vyzdobený a připravený na maminčiny milované Velikonoce. Tondu jsme museli vrátit jeho pánečkům, kteří se z dovolené vrátili. No nechte si to pro sebe, ale Tondovi se domů s jeho pánečkama vůbec nechtělo, byl z toho pěkně otrávenej, těžko říct jestli mu nejvíc chybí naše slípky nebo my nebo to, že každej den něco ukradl z kuchyňské linky. Byl totiž mistr v kuchyni, vždycky se tam nenápadně potuloval a jakmile byl vzduch čistej, vyskočil a chňapnul po prvním žvanci co byl po ruce.

Na velikonoční pondělí jsme se celá rodinka (bohužel už tedy bez Toníka) sešla na zahrádce a dle našich rodinných tradic nám všem (psům i lidem) páneček na zahrádce schoval čokoládové zajíčky a taky barvená vajíčka. Každý jsme dostal košíček a šlo se hledat. Jenže… my jsme s Arinkou dostaly (bohužel) košíček dohromady a Ája mi jej dala jako první (mám lepší aport než Arinka). Arinka byla naštvaná, že jsem byla vybrána já a košík mi prachsprostě vytrhla a začala ho cupovat, načeš se utrhlo ucho a tak nám byl košíček sebrán. Ach jo, někdy to mám s Arinkou fakt těžký! Jsem zvědavá kolik vajíček jsme letos přehlédly. Loni v létě jsme totiž s Arinkou našly dvě zapomenuté vejce a věřte mi, byl to krásný smrádeček :-)

V poledne něco hezky vonělo z kuchyně a tak jsme s Arinkou číhaly na vhodnou dobu a když byl vzduch čistý, tajně jsme spapaly náramnou velikonoční nádivku. Škoda, že jsme stihly jen půlku pekáčku, pak jsme byly prozrazeny a „vyhozeny“ na dvoreček, kde jsme se povalovaly a shodly jsme se na tom, že náš psí život není pod psa a je krásnej.

Kamarádi moji, mějte hezké sluníčkové jaro, já už musím běžet potichoučku zkontrolovat naše kačenky v revíru, které už sedí na vajíčkách :-)

Vaše Fíbinka




jít zpět

Neděle, 20. říjen 2019

správa webu